Je vaše dítě v něčem trochu „jiné“? Má jinou barvu pleti, zadrhává v řeči, je nápadně silné nebo mluví špatně česky? Ať je jeho odlišnost jakákoli, mezi vrstevníky to nebude mít lehké. Pomozte mu!
28. 08. 2013 Eva Jedelská
Pokud děti doma slýchají nelichotivé poznámky, namířené vůči jiným národům či etnikům, není divu, že pak stejně reagují i na exotické spolužáky. „Čínský zelí, ťaman, mafián“... tak se vietnamským dětem posmívají spolužáci na prvním stupni základní školy. Je ale zřejmé, že vlivem dlouhodobého kontaktu předsudky mizí. Děti v posledních ročnících ZŠ a na středních školách už cizince berou jako přirozenou součást kolektivu.
Pro dítě ve školním věku je uznání vrstevníků vším. Osobitost se (zatím ještě) nenosí, právě naopak: nejvyšší metou je nosit podobnou značkovou mikinu jako ostatní, trousit tytéž hlášky a sledovat stejné seriály. Zapadnout.
Co ale dítě, které zapadnout nemůže, protože se odlišuje na první pohled – ať už má fyzický handicap, je jiné národnosti nebo je z chudší rodiny, takže má otlučený mobil po starším bráchovi? Může mu pomoci jediná věc: dostatečná sebedůvěra.
Handicapy je třeba přijmout jako fakt. Proč se ale nezaměřit spíš na přednosti? Ukažte dítěti, že má i silné stránky. Zahrajte si s ním hru: ať napíše seznam všech věcí, pro které zaslouží respekt. „Mám talent pro techniku, dokážu ledacos spravit. Umím udržet tajemství. Dělám výborné palačinky.“ Když na žádné nebude moct přijít, pomozte mu!
Prokázal to výzkum, který uskutečnila společnost Scio. „Nejvíce odmítanými, dokonce až nenáviděnými jsou podle výsledků šetření děti, které se vymykají svým přístupem k učení. Není přitom rozhodující jejich prospěch, i jedničkář může být v kolektivu oblíben, jen pro něj škola nesmí být jediným středobodem života. Pokud má i jiné zájmy než školu a jestli je ochoten pomáhat spolužákům, například jim poskytovat k opsání své domácí úkoly, není z kolektivu vyloučen,“ uvádí autor průzkumu Mgr. Jiří Zelenda.
Samotná odlišnost totiž nebývá tím hlavním důvodem, proč dítě vrstevníci „neberou“. Existují malí vozíčkáři, kteří bez zábran drandí po škole, dělají rošťárny a mají spoustu kamarádů. To, co dítě vyčleňuje, je spíš jejich vlastní postoj. „Některé děti jsou na každou zmínku o své odlišnosti velmi citlivé. Jiné ji využívají k získávání pozornosti či výhod, případně ji zneužívají k vymáhání soucitu od druhých,“ vysvětluje psycholožka Martina Vančáková.
Když bylo Anežce šest, její rodiče se přestěhovali do Německa. Holčičce začaly zlé časy – jazyková bariéra ji odsoudila do role třídního outsidera. Když se jednou doma svěřila, že po ní německé děti házely kameny, vypravila se její maminka do školy.
„Učitelka mi dovolila využít její hodiny k osvětě. Přinesla jsem do třídy velkou mapu České republiky, vyprávěla jsem dětem různé zajímavosti, naučila je pár českých slov, zahrála s nimi pár her – a na závěr jsem děti poprosila, jestli by nemohly Anežce pomoci. Od té doby se všechno změnilo. Spolužáci vzali dceru mezi sebe a začali jí pomáhat s učením i s němčinou,“ uzavírá matka.
Jak ještě můžete vašemu dítěti ulehčit situaci?
Zažili jste to také? Byli jste kdysi „ta divná“ nebo „ten přivandrovalec“? A jak jste to ustáli?
Turistické známky a vizitky můžete zakoupit na OÚ a v restauraci U Horymíra - součást KD Neumětely viz. interaktivní mapa na www