Navigace

Obsah

 

Když se mému otci narodilo první vnouče, uvědomil si, jak významná událost rodinu potkala. Protože si přál, aby byla vnoučata dobře vychovávána, přečetl spoustu knih o vývoji, výchově a potřebách dítěte. Důležité myšlenky si vypisoval a vznikl tak svazek, který má 125 stran! Je to přes 600 myšlenek, plných moudrosti, citu, porozumění a lásky. O ty nejdůležitější se s Vámi chci podělit. Chci Vám je předávat proto, aby si i Vaše děti jednou mohly říci „Měl jsem skvělé rodiče. Za to, čím jsem, vděčím hlavně jim.“

 

Martin Henyš

œ

♦♦♦œ

Zakoupíte-li si v obchodě sebejednodušší „pitomost“, bude balení obsahovat mnohastránkový návod k použití. Návod, jak věc používat k všeobecné spokojenosti.

Když vám však čáp přinese živého bezbranného tvorečka, žádný návod k němu nedostanete. Je to človíček, kterého jste povinni seznámit s krásami i zákeřnostmi tohoto světa. Musíte ho naučit všemu, co bude v životě potřebovat. A že toho není málo!!! Naše společnost bohužel ještě tuto veledůležitost do školních osnov nezařadila. Jste tedy dostatečně na tento nelehký úkol připraveni??? Kolik jste přečetli odborných knih o výchově, vzdělávání, vývoji a potřebách dítěte???

♦♦♦œœ

Tak, jako někteří lidé mohou být důležitými zdroji lásky, radosti a zdraví, tak jiní mohou své bližní nadosmrti zmrzačit a odsoudit k životu plnému bolesti a strádání. Rodičovství je nejen poslání, ale i umění, ke kterému musí být talent a dobré znalosti.

♦♦♦œœ

Rodiče pokládám za nejvýznamnější pramen lidského štěstí nebo bídy. Každý je jimi natrvalo poznamenán. Rodiče jsou těmi nejvýznamnějšími tvůrci lidských pokolení, a proto by se o rodičovském poslání mělo nejen víc mluvit, dodat mu větší vážnosti, ale také zaručit, aby toto poslání zastávali kompetentní lidé mající všechny předpoklady k tomu, aby vychovali lidské bytosti, které by měly právo honosit se hrdým titulem

HOMO SAPIENS.

♦♦♦œœ

Protože každé řemeslo a každá profese se vyučují ve škole, i rodičovství by se mělo povinně ve školách učit. A to od škol základních až po univerzity.

Kromě škol by mělo být rodičovství vyučováno (jak to v některých rodinách bývá) osobním příkladem moudrých a vzdělaných rodičů. Už v mladším školním věku totiž děti velmi dobře vnímají všechno okolo sebe a z chování rodičů si vytvářejí modely a vzory svého charakteru a chování.

♦♦♦œœ

Hlavním „pomocníkem“ při výchově dětí je u nás televize (DVD, PC, herní konzole). Běží od rána do večera a rodiče mají od dětí „klid“. Co je však náplní těchto her a médií???

Pořady jsou plné násilí a děti, které nemají dosud hodnotový systém, si jej právě při sledování televize vytvářejí. Když potom pětiletý násilník opouští stejně starého protivníka s pěstí od krve a s příjemným pocitem „jsem lepší,“ nelze se tomu divit.

Ale „něco“ je tady špatně!!!

♦♦♦œœ

Svědomí vzniká teprve po meditaci, nikdy před ní. Člověk se se svědomím nenarodí. Všiměte si malých dětí: uvidí-li mravence, zabijí ho. Myslíte si, že to malé dítě je zločinec, nebo vrah? Ne, nic takového. Dělá to jen za zvědavosti, zkoumá svůj svět. Narodilo se do nového světa, proto ho zkoumá. Se svědomím to nemá co dělat. Dítě neví, že když uhodí bezdůvodně psa, že ho to bude bolet. Děti nemají svědomí, pouze zárodky svědomí. Mezi dospělými se svědomí bere jako samozřejmost. Každý člověk, tedy i vaše dítě, si svědomí musí vypěstovat. Každý musí pracovat sám na sobě (nejlépe za pomoci rodičů). Naučit se být klidný rozvážný a naslouchat tomu tichému, jemnému hlasu uvnitř.

♦♦♦œ

Co uděláte, když se k vám jedno z vašich dětí přitulí, položí si vám hlavu do klína a podívá se na vás žádostivýma očima? Sotva můžete udělat něco jiného, než je pochovat, pohladit,.....

Jestliže se však druhé dítě v tomtéž okamžiku začne vztekat, rozhází okolo sebe hračky a tou poslední, která mu zbyla, udeří nic netušícího kamaráda do hlavy, nabízí se dítě potrestat.

Přitom je nanejvýš pravděpodobné, že druhé dítě chtělo to, co první. Tedy vaši pozornost a přízeň. Jen buď přišlo pozdě, anebo to jinak nedovedlo projevit....

♦♦♦œœ

Výchova je mnohotvárný, složitý vzájemný vztah vychovatele a vychovávaného. V tomto vztahu není jeden dárcem a druhý obdarovávaným, ale myšlení a jednání obou stran se vzájemně podmiňují a ovlivňují. Celý výchovný proces probíhá v mnohočetné spojitosti s životním vývojovým procesem všech účastníků. I v otázce odměn a trestů jde především o vzájemný vztah mezi vychovatelem a dítětem.

♦♦♦œ

Když dítě zažije s jistou pravidelností, že když přijde otec domů, je vždycky nějaká zábava, hra, radostné vzrušení, legrace, bude se na každý jeho příchod těšit. Bude pak nejspíše předvádět to, co otci udělá radost, co se naučilo, co udělalo, nakreslilo ap. Dostane-li za to pochvalu, koloběh pozitivních citových vztahů se bude zdárně rozbíhat.

 

Naopak, má-li dítě zkušenost, že kdykoliv přijde otec, přinese to nějaké napětí, nepříjemnost a třeba i tělesné tresty, stačí, aby dítě otce z dálky vidělo a už se mu hledí ztratit z dohledu. Snadno se pak stane, že ze strachu provede nějakou hloupost, nebo nešikovnost, za kterou je od otce „po zásluze“ potrestáno. A zde se rozbíhá opačný koloběh, koloběh negativních citových vztahů.

♦♦♦œœ

 

CHOVÁNÍ MNOHÝCH NEVYCHOVANÝCH DĚTÍ POCHOPÍME TEPRVE TEHDY, KDYŽ POCHOPÍME DĚTSTVÍ JEJICH RODIČŮ.

♦♦♦œœ

 

Život je natolik složitý, že i v odměřování výchovných prostředků (jako jsou odměny a tresty) musíme přistupovat velmi uvážlivě, taktně, citlivě. To ovšem nejde bez vřelého citového vztahu k dítěti. Stará pedagogická zkušenost praví:

„Dobře může dítě potrestat jen ten, kdo ho má rád!“

♦♦♦œœ

Ke konci druhého roku dítěte bývají někteří rodiče překvapeni tím, že se jejich dítě stává zlostnějším, že si vymáhá pozornost, že dovede pořádně trucovat. Je to období, kdy si poprvé uvědomuje samostatnost a svébytnost své osoby. Zkouší tedy, kde jsou hranice jeho možné „působnosti“ a kam až sahají různá omezení a normy rodinného života.

œ♦♦♦œ

Pokračování příště....